Tiomila je velká akce, a tak jsme potřebovali se na ní důkladně připravit, a tak Vašek uspořádal přípravné soustřeďko. Začali jsme Oblastním mistrovstvím v Jevanech, které se podle slov většiny z nás nepovedlo. Každý ale takto označuje jiný neúspěch. Pro někoho znamená katastrofální chyba 2, 5 minuty, pro někoho na 5, pro někoho 8 a pro někoho dvakrát deset minut.
Odpoledne už začalo to pravé tiomilské. Startovali jsme v kraťoučkých intervalech, ale trať obsahovala farsty. To bych to nebyla já, abych nehledala druhou kontrolu dostatečně dlouho na to, aby mi všichni utekli.
Po večeři jsme řešili technické přípravy. Zjistili jsme, jak propašovat plynovou bombu letadlem a další k přežití nezbytné informace. Strávit dvě noci v nevelikém stanu nebude pro vanilky. Následně se holky odebraly sledovat romantickou komedii, kluci si poměřovali bicáky a já jsem probírala to svoje bloudění.
Druhý den ráno jsme se sebrali a abychom si ukrátili dlouhou chvíli při čekání na trenéry házeli jsme si pískající raketkou. Máme pár podezření na protrhlejch žaludků a dalších drobných zranění, ale zvykejme si :-).
Po příjezdu na start závodu, který byl u rybníčka, nás nenapadlo nic lepšího než se nacpat co největším počtu na betonovej blok vyčnívající od břehu do rybníčka začít se tam protahovat. Překvapivě jsme se do lesa na vrstevnicovku vydali všichni suchý. To bylo asi jediný pozitivum při mém dnešním boji. Zhruba od trojky jsem se pohybovala vpřed pouze silou vůle, která mi při postupu na poslední kontrolu došla, tak jsem trochu poopravila azimut a vydala se do cíle. Upřímně řečeno byla to jediná volba postupu, na kterou můžu být hrdá. V cíli jsem emočně to už neunesla, ale díky bohu to už nikoho nerozrušuje.
Na Tiomilu jsme snad o něco připravenější, takže účel splněn.