Moje zážitky z Olympiády

 

Letošní letní olympiáda dětí a mládeže, která se konala v Brně, byla pro všechny sportovce i trenéry nezapomenutelnou akcí. Zúčastnilo se jí kolem 4 500 účastníků, soutěžilo se celkem ve 22 sportovních odvětvích a jedné umělecké soutěži a to všechno se stihlo za 4 dny. Pražští orienťáci k tomu mají navíc ještě jedno číslo: snědli jsme každý asi 7 kopečků zmrzliny.

Pražská výprava odjížděla na olympiádu v sobotu ráno. Slavnostní zahajovací ceremoniál proběhl v sobotu večer, a protože orienťáci měli v neděli volný den, mohli jsme si dovolit tam po nástupu všech výprav a zapálení olympijského ohně zůstat ještě i na koncert kapely Slza, i když myslím, že bychom se bez toho určitě obešli.
V neděli dopoledne jsme měli na programu sprintový trénink nedaleko našeho ubytování, na mapě Královo pole. Tady jsme od pořadatelů dostali i startovní čísla a staré mapy prostorů, kde budeme závodit. Odpoledne jsme toho už moc nestihli, hlavně jsme si prohlíželi staré mapy, fotky ze sídlišť a odpočívali jsme, abychom byli dobře připravení na sobotní závod.

Když jsme tedy v pondělí vystáli velikou frontu na snídani a konečně jsme se dostali na shromaždiště sprintového závodu, měli jsme dost jasnou představu o tom, co nás tam čeká.
Já jsem startovala skoro poslední z naší kategorie, což byla celkem výhoda, protože jsem hned po doběhu mohla znát i konečné pořadí. Neměli jsme moc těžkou trať, jen to chtělo pořádně číst popisy, hlídat si ploty a samozřejmě kontrolovat kódy. Mně se nějak podařilo si to uhlídat, ale stejně jsem byla v cíli překvapená z vítězství, protože jsem úplně rychle neběžela. S vyjímkou kategorie mladších žákyň, kde se kromě mě na bednu dostala z Prahy ještě bronzová Ema Bulířová, a části kategorie starších žákyň, kde byla Dorotka Tichá čtvrtá, se Pražákům úplně nedařilo. Podle mě bylo ale stejně mnohem těžší správně zvládnout nastoupit na medailovém ceremoniálu a neztratit se cestou na bednu, než dobře oběhnout celou trať.

V úterý nás čekaly sprintové štafety. Pořadatelé rozhodli, že se poběží ve stejném pořadí jako na světových sprintových štafetách, tedy D-H-H-D. To pro mě znamenalo, že si můžu vyzkoušet čtvrtý úsek, takže jsem se tak těšila, že jsem ani nebyla nervózní. Obávaný komentátor Béďa naší štafetu mladších žáků už před startem hlásil jako kandidáta na vítězství, a když Ema z prvního úseku doběhla druhá, Martin Kabát to vytáhl na průběžné první místo a Martin Gajda vedoucí pozici udržel, mně nezbylo skoro nic jiného než taky doběhnout úplně vepředu a potvrdit tak, že měl pravdu. Starší žáci skončili po těsném souboji v cílové rovince druzí, čímž všechny ostatní štafety překvapili, protože papírově měli být až osmí. Večer na medailovém ceremoniálu už jsem se naštěstí vyznala, ale ta trať byla pořád o dost jednodušší – vždyť to bylo ještě lehčí než v pondělí.

Středeční middle byl úplně jiným závodem než předchozí sprintové disciplíny, ale naše instrukce od trenérek zněly jasně: hlavně si pohlídat začátek a konec, dávat si jisté body a pozor na měřítko. Já jsem tentokrát startovala ze začátku své kategorie, takže jsem si i přes dvě velké chyby užila v cíli chvilku slávy, když mě hlásili na průběžném prvním místě. Přesně podle pokynů trenérek jsem si pohlídala začátek a konec, ale uprostřed jsem dělala takové nesmysly, že mě samotnou překvapilo, když jsem se vešla na velkou bednu. O tom, že to byl při všechny závod plný chyb, svědčí i to, že se svým výkonem nebyla spokojená ani Ema, která byla zase třetí. Na medaili dosáhl ještě Martin Gajda, který byl taky třetí, a všichni ostatní z Prahy skončili do čtrnáctého místa, takže v první polovině.

Celou Olympiádu jsme si všichni užili, kromě závodů v orienťáku jsme byli fandit i v jiných sportech, a když se k nám třeba při finále volejbalu přidali i další pražští sportovci, vytvořilo to docela zajímavou atmosféru. Pražská orienťácká výprava nakonec s šesti medailemi skončila na druhém místě za Libercem, to ale nevadí, vyrovnali jsme neúspěšnější ročník! V celkové soutěži krajů byla Praha taky druhá, zvítězil pořádající Jihomoravský kraj. Myslím, že obě naše trenérky, Jája a Dominika, si zaslouží poděkovat, že to tam s námi zvládly.